Buy here

Charakter se u nás spojuje spíš s vlastnostmi nějaké postavy, než s postavou jako takovou, na rozdíl od anglo-amerického prostředí, kde se character běžně používá jako označení herecké postavy (ať už v literatuře, v divadle nebo ve filmu). V oblasti animace dokonce existuje zvláštní subžánr s názvem character animation, nebo-li animace pracující s kreslenou postavou. Jako další příklad může posloužit i anglický novotvar charactoon (pro nedostatek inspirace volně překládám jako kreslený charakter). Ale i u nás se postupně rozšiřuje použití slova charakter pro postavu, a to hlavně v prostředí grafického designu a počítačových her. Filip Nerad a Petr Cabalka pracují s trojjedinným nástrojem – kresba, design, charakter jako se samozřejmou součástí rukopisu, ve kterém se grafický design volně prolíná se společným zájmem o kreslené postavičky z komiksů a animovaných filmů. Přestože jsou jejich výchozí pozice v něčem podobné nebo dokonce stejné – např. tendence k redukci a jednoduché stylizaci, mají u obou trochu odlišné vyznění. Cabalka donekonečna variuje jeden motiv, respektive neustále přeskupuje a kombinuje několik stylizovaných tvarů a vytváří z nich série kreslených tváří, které v nás vyvolávají intenzivní pocit, že jsme je možná už někde viděli, ale jistí si tím nejsme – déjá vu charactoon. Jednotlivé části melancholické stavebnice tvoří geometricky zjednodušené znaky pro ústa, oči, obočí a nos, přičemž oči, mají na rozdíl od ostatních obličejových součástek výsadní postavení. Často mají konkrétní podobu důvěrně známých očí oblíbených postaviček, jindy na obraze není nic jiného než oči v podobě dvou bílých koleček. Je to pohled, který se mění podle toho, v jaké prostorové konstelaci se k němu ocitnou (nebo neocitnou) zbývající části obličeje. Rozpadlé obličeje většinou nedrží pohromadě, vypadá to, jakoby je někdo narychlo poskládal a přitom nevěnoval příliš pozornost tomu, kam která část ve skutečnosti patří. Na rozdíl od Cabalkových nápadných klaunských obličejů, které vyplňují skoro celý neurčitý prostor, jsou Neradovi nenápadné postavičky (často připomínající čtyřnohou husu) ztracené v okolním prostředí. Zdá se, že mnohem důležitější než samotné postavy, je právě prostředí ve kterém se zrovna nacházejí. Jednou je to jakási obdoba šikmé věže v Pise, nad kterou se klene obloha popsaná alchymistickými znaky, jindy je to pohádkové město, vytvořené z nekonečné záplavy luxusních zámků. Někdy se dokonce postavička někam úplně ztratí a zůstane jenom neurčité prostředí nebo architektura nečitelného nápisu. Jeho kresby často působí neotesaně a design na nich můžeme najít nejčastěji v hladkých, zaoblených tvarech jednoduchých charakterů, nakreslených jedním tahem.

Ale zpátky k Manovichovi a jeho výzkumu co je umění a co je design. Jeden z komentářů v diskuzi pod odkazem docela výstižně upozorňuje na to, že obrázky, které slouží jako výchozí materiál výzkumu, rozdělovali do jednotlivých kategorií sami uživatelé Flickr.com. Tím pádem se nedozvíme nic víc a nic míň než to, jak vidí rozdíl mezi uměním a designem obyčejný člověk z virtuální ulice. Odkaz se zatím líbí dvaceti šesti lidem. Výsledky by měly být k dispozici v pondělí.

Jiří Havlíček

start 20:00, BIO OKO